Vzpomínka na můj pohádkový les

Rostou houby, kdo se na nich snoubí?

No přece slimáci, až spadli do podhoubí.

Veverka to viděla,

div smíchy neomdlela,

a pak skákala ze stromu na strom a veverčáka si hledala.

Sovu vzbudil sojčí křik,

pak zavřela oči a začala o lásce snít.

Z houští vylezla bachyně,

no to byla krásná svině,

kanec nozdry natáh,

byl jí stále v patách.

Jak to dopadlo,

ách jejich lásky divadlo.

I liška byla zvědavá,

jestli tu něco k snědku má.

Milovat se jí nechtělo,

zajíčka se jí zachtělo

ale zaječice si děti hlídá,

vždy do roku jich hodně mívá.

Vždyť zajíci milovníci si nemohou pomoci

a skákají na milenky ve dne v noci.

Jestřáb dohlíží všude,

tady se rámus dělat nebude,

a ten, kdo se chce milovat,

ať si sex v tichu odbude.

Na paseku vyšel jelen, ten má celý harém na starosti,

všechny s láskou pomilovat, to je jeho povinností.

Soky zlikviduje,

a s milováním hned tak neskoncuje.

Proto milujme les, který je plný lásky, krásy, zázraků přec,

tak dále jdeme životem,

v pohodě víme, že neskončíme za plotem.

Že šťastně po nás nastoupí děti, vnuci, pravnuci,

a to by bylo, aby zas u nás dobře nebylo. Kruci.

 

Vlasta Broncová