Krásy lesa

Na kraji lesa ve vřesu sedí muchomůrka. Krásná a jak pyšně hledí. Kanýrek kol sebe má jak z bílé pěny, červený klobouček celý ozdobený bílými puntíky, až srdce plesá.

Nenič jí člověče, je ozdobou lesa!

Kousek dál břízek pár, v mechu upíjí rosy, za svitu luny v bílém závoji tančí, jak víly, bosy.

Pod spadlým listím se ukrývají špičníků hlavy bledé, a když se protlačí na světlo, hlavičky mají šedé.

Červení kozáci stáli i čtyři v řadě, jaká to krása, když jich bývalo i více pohromadě.

Za cestou se táhne houští, až k zemi má chvojí, pod kterým skrývá hříbky a moc se o ně bojí.

Z úkrytu jak střela vymrštil se srnec. Hledím za ním a co vidím? Zrezivělý hrnec. Nebyl to však starý hrnec, ale na mou věru, ve vřesu seděl překrásný hřib velkých rozměrů.

Kde je vlhko, tam je prostřen i koberec z mechu. A v něm kuřátka a lišky, krčí se bez dechu.

I klouzků bylo plno na lesní cestě v trávě, na kterých si slimák pochutnával právě.

A co bylo podchvojáků, máselníků v lese, každé dítě odtud domů plný košík nese.

Že i všechny prašivky celičký les zdobí, to vám všichni zpěváčkové a zvířátka poví.

Tolik bohatství a krásy ten český les skrývá, a tak málo pochopení pro něj člověk mívá.

 

Vlasta Broncová