Básně o mě a mé rodině

 

Celý život, mimo dětství, jsem jen hodně práce, starostí a bolestí a jen málo radostí měla, a proto teď na stáří s mojí velikou rodinou, bych zdraví a pohodu jak doposavad míti chtěla.

A kdybych snad po smrti druhý život měla, zase bych na stáří do našeho Domova v Panenské ulici chtěla.

Vždyť tady se dobře mám. Nesváry já nehledám, až na nějaké maličkosti. Jídlo tady dobré mám, a když něco nemiluji – jako rýži, cibul, česnek, těstoviny, tak to má rád zase někdo jiný.

takže jsem zde spokojená, rodina o mě strach nemá. Často mě navštěvují, aspoň vidí, jak se tady – sice blbě – ale šťastně pohybuji!

A co víc si mohu přát, než aby mě měl každý rád. A když ne to nevadí, moje prima parta mě to nahradí.

 

========================================================================

 

Život člověka tak změní, že se cítí jak v posledním tažení.

Že se nám už stáří hlásí, poznáme,

že se nám i rozum ztrácí,

vlasy padaj, oči zlobí, jen ty státní zuby ty nás zdobí.

Vnitřnosti už máme rezavý

a milování už nás vůbec nebaví.

Bolí nás ruce, vržou kolena,

a jsme hluchý, jak ta polena.

Jó, když na svá mladá léta vzpomínám,

baletkou jsem býti chtěla,

zvedat nohy jsem uměla.

Ale ňáký blbý porotci tam byli,

hned po prvním předvedení mě vyhodili.

Tak teď se přihlásím k filmu nebo k divadlu,

budu třeba hrát šmajdavou Ježibabu.

Tak uvidím, jak dopadnu.

 

========================================================================

 

Já jsem babička jako kytička,

jako z růže květ.

Dnes už netancuju,

ale muziku miluju.

I když špatně chodím,

u nás se nenudím.

Já jsem babička, z pohádky celičká.

S mou partou veselou, těší mě svět.

 

========================================================================

 

Krásná sobota to byla, sešla se nás v Kšicích celá naše rodina milá, bohužel kdo nemocen nebo zaměstnán byl, nepřišel, ale kdo přišel na náš sraz, ten si užil.

Ten den se vydařil, krásný, veselý byl. Jídlo všeho druhu výborného bylo, tak se hodovalo, samozřejmě se i pilo. Tu sobotu nepršelo i na zahradě se stanovalo. Syn mě provezl po okolí, a že nemohu do lesa, to mě trochu bolí.

Ale co, vždyť už mám děti v důchodu a lepší děti, vnoučata i pravnoučata si přát nemohu.

A co pro mámu velká radost je, když mezi dětmi láska je, když si pomáhají a rádi se mají.

Hlavně aby co možná zdraví byli, a stále v pohodě spolu i se svými dětmi žili.

I to je velké štěstí pro ně, že je tady v Domově o mě dobře postaráno, že jsem šmachťavá a samý neduh to je tady o mě známo.

Chtěly mě i děti domů, ale tady mám všechnu péči a spokojenost k tomu, abych tady šťastná byla a na návštěvy svých drahých se těšila a podle jejich možností si je užila.

Máme tady hodně zábavy i třetí věk už študujeme a ve všech setkání našeho klubu „bolavých nohou“ si libujeme.

Kéž by to tak bylo pořád, ale život je někdy pěkný neřád.

Škoda, že se v naší zemi špatně hospodařilo a pomalu by z ní nic nezbylo.

 

Vlasta Broncová